Zde může být vaše reklama.

Když Večerník přispěl kultuře města aneb zničili jsme hrošíka. Je to deset let

Když Večerník přispěl kultuře města aneb zničili jsme hrošíka. Je to deset let

29. 02. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Je tomu přesně deset let, kdy redakce Olomouckého Večerníku, v tehdejším složení, bouchala šampaňské. Na nádraží na tehdy ještě ozvučené obrazovce se přestal vysílat hrošík, a měli jsme v tom prsty. Jeho existence nás doslova drásala, a tak jsme se rozhodli zakročit. Nakonec úspěšně.

Animovaný hrošík byl na olomouckém přednádraží zprvu senzací; tehdy technologie umožnily i v Olomouci něco, co doposud existovalo možná jen v Praze v metru, a nudný prostor před vestibulem hlavního nádraží (před rekonstrukcí) byl oživen tančícícm hrochem v rytmu písně Lion sleeps tonight. Nadšení z novinky nám vydrželo jen chvíli, protože klip, vysílaný v přibližně tříminutových intervalech, se velmi rychle oposlouchal a po několika týdnech lezl na nervy. Na obrazovce ale vydržel několik let. Pro ty, co pravidelně čekali na nádraží na spoj, to bylo doslova šílené.

Začali jsme v tehdejším Večerníku žádat co nejrychlejší stažení hrošíka a jeho nahrazení jakýmkoli jiným klipem, ale provozující společnost nás nechtěla vyslyšet. Kupodivu téma hrošík zaujalo čtenáře, kteří se rozdělili na zarputilé zastánce té animované mrchy, i na tvrdé odpůrce, kteří po našem boku nemohli spolu s námi hrocha vystát. Tehdy nás to podivilo; zatímco jsme investigativně dřeli v potu tváře, abychom třeba odhalili zákulisí nezákonného pronájmu dialýzy ve Fakultní nemocnici, čtenářstvo OV se vybudovalo na hrochovi. Vzali jsme to jako boj za kulturu. Za dobrý vkus. Za to, aby obyvatelstvo nezešílelo, když slyší stotřicetkrát denně tutéž melodii.

Náš boj sílil, články o hrochovi byly stále otevřeněji nepřátelské, ale se zvířetem to ani nehlo a preludovalo v přednádraží dál. Od majitele projekční stěny nám bylo tehdy sděleno, že hrošíka považují za svou znělku, a stahovat jej nebudou. My v redakci se ale nikdy, nikdy nevzdáváme. Ta poslední věta nás totiž zaujala - znělku? A začali jsme pátrat po tom, kdo na hrocha má autorská práva. Majitelé stěny to pochopitelně nebyli. V ten moment bylo vyhráno, provozující společnost po našem upozornněí na porušení zákona hrocha ještě ten den stáhla s odůvodněním, že už zpíval dost dlouho, a je na čase jej vyměnit. Naše vítězství bylo dokonalé, řádně oslavené, a jakkoli šlo o úplný nesmysl, člověk se nemůže stále jen zabývat vážnými věcmi. Dnes je tomu přesně deset let. Spi sladce, hrošíku.

Vlastimil Blaťák

 

Další články