GLOSA Hauenschildův palác aneb Příběh kaviárového socialismu z pera radnice

Když Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1767 v Olomouci ulehal do peřin v domě U Černého orla, dnešním Hauenschildově paláci, pravděpodobně netušil, že o zhruba dvě a půl století později bude jeho dočasné útočiště předmětem experimentu. Dnes totiž sledujeme, jak se na Dolním náměstí chystá novodobé „dílo“, financovaného z peněženek nás všech.

Scénář je to vskutku lákavý. Představte si, že si po práci ve svém bytě otevřete okno s výhledem na Mariánský sloup a seběhnete po schodech dolů na jedno orosené do Hanácké hospody. To vše se odehrává v kulisách paláce, který pamatuje návštěvy šlechty i géniů. Krásná představa, že? Jenže má jeden háček. Tento sen není na prodej na volném trhu. Je to výhra v městské loterii, do které jsme my, občané Olomouce, povinně „vložili“ sto milionů korun.

Částka 100 milionů korun je v kontextu komunální politiky fascinující číslo. Je to suma, za kterou se dají opravit kilometry chodníků, postavit moderní školka nebo vysázet tisíce stromů. Místo toho se radnice rozhodla pro roli developera s velmi specifickým vkusem. Rekonstrukce historického paláce na byty je jistě bohulibá činnost, pokud ji dělá soukromý investor za své. Pokud to ale dělá město, stává se z toho bizarní dotační program pro několik šťastlivců, kteří projdou sítem svévolně zvolených kritérií.

Spravedlnost v osudí?

Kdo bude oním „vyvoleným“ obyvatelem historického paláce? To je otázka na jejíž zodpovězení město vynaloží stamilión. Radnice nás sice ujišťuje o ušlechtilých záměrech, ale realita „městského bydlení“ v nejlukrativnější části města vždy zavání pachem protekce a politických bodů. Je to politika sociálního bydlení? Těžko. Nebo politika dostupného bydlení pro mladé rodiny? Možná, pokud ty rodiny mají štěstí v „loterii“ a město jim rádo dotuje adresu, o které se většině nás smrtelníků může jen zdát.

Tento přístup jsem si osobně pojmenoval kaviárový socialismus. Je to stav, kdy se za veřejné peníze vytváří luxusní statek, ke kterému má přístup jen vybraná hrstka. Zatímco trh s bydlením v Olomouci zamrzá a ceny nájmů v soukromém sektoru vyhánějí mladé lidi na periferii, město si hraje na granda a buduje byty v paláci. Škoda, že stejné úsilí, jaké zde politici vložili do výstavby dvacítky bytů, nevěnují realizaci developerských projektů, které by na trh přinesly tisíce bytů a skutečně ulevily přehřátému trhu.

Daň za prestiž

Každý z nás, kdo v Olomouci platí daně, se stal nedobrovolným akcionářem tohoto realitního projektu. Rozdíl je jen v tom, že zatímco u běžných akcií čekáte dividendu, tady dostanete nanejvýš dobrý pocit, že v místě, kde se svého času ubytoval sám Mozart, se teď někdo sprchuje za vaše peníze.

Postavit byty v historickém jádru za stovku milionů a pak je rozdat losem, to není politika dostupného bydlení. To je čistý populismus.