BOJ ZA FILHARMONII Lumír Kantor: Po téměř osmdesáti letech by bylo "vymalováno"

Olomoučané jej znají jako mnohaletého primáře novorozeneckého oddělení fakultní nemocnice, senátora či téměř celoživotního skauta. Lumír Kantor je ale také ambasadorem Moravské filharmonie Olomouc. Uběhlo pár měsíců od bouřlivých diskuzí o osudech tohoto symfonického tělesa a vedení města se teď vytasilo s analýzou, která doporučuje sloučení do jedné instituce. Proto jsme panu Kantorovi položili několik otázek na toto téma.

Pane senátore, jste ambasadorem Moravské filharmonie Olomouc. Co pro vás tato funkce znamená?

První slova, která mě napadají jsou pro mě hrdost a ztotožnění. S muzikanty, s tímto orchestrem i s Olomoucí.  A ve druhém sledu mě napadá patriotismus. Rád se o naší olomoucké filharmonii zmiňuji na svých zahraničních cestách. Třeba na té známé cestě s předsedou Senátu na Taiwan jsem o ní hovořil i s ředitelem tamní filharmonie v Tchaj-pej. Měl velký zájem. Pak ředitelé obou stran navázali i kontakt.   

Je váš vztah k filharmonii spoluurčen i tím, že v tomto tělese hrál váš otec?

Je to prostě součást mojí osobní rodinné historie. Táta mého otce hrál ve filharmonii ve Zlíně, můj táta byl prvním flétnistou v naší filharmonii. Bohužel jeho nadějnou kariéru přetrhla nemoc. Musel své milované místo opustit a šel učit na, v sedmdesátých letech, vznikající Lidovou školu umění, dnes Základní uměleckou školu Iši Krejčího. Učil flétny přes padesát let, měl vynikající žáky, napsal pro příčnou flétnu školu. Mnoho mých vrstevníků v Olomouci na zobcovou flétnu učil a setkávám se s tím, že na něj stále vzpomínají. Znal jsem mnoho hráčů jeho generace v MFO osobně.  

Byl jste jedním z iniciátorů petice proti záměru sloučení Moravské filharmonie a Moravského divadla. Byl jste spokojen se zájmem o petici a jejím dopadem na veřejnou diskuzi? 

K petici jsem se přihlásil hned při jejím vzniku. Ale zásluhu na tom má především pan Milan Ludvík a jeho přátelé. Očekával jsem zájem o petici asi takový, jaký byl. Každý z nás žije svůj život, plný všedních starostí a nemáme čas sledovat všechno. Ještě větší radost mi proto dělá konkrétní projev zájmu, třeba na zahajovacím koncertě byl úplně plný sál. Hudba prostě lidi spojuje. A dopad petice na veřejnou diskuzi mi udělal radost. Pomohlo to snad ke vnímání hudby nejen symfonického orchestru a snad si mnoho lidí uvědomilo, že bez klasické hudby nemůže být. A jejím zdrojem v Olomouci je právě Moravská filharmonie.    

Vnímáte podporu i z jiných míst republiky?

Ano, na ten podivný experiment, který se v Olomouci chystal, reagovalo odmítavě mnoho osobností kultury celé České republiky. I umělci světových jmen považují nás orchestr za velmi dobrý. Často vzpomínali při naší korespondenci na své začátky, vztah ke kolegům a podobně.  

Myslíte, že oblast vážné hudby a klasického umění je tím, co může dnes zaujmout opravdu široké spektrum občanů?

Ano. Vzpomeňte si na to příšerné, i psychiku deptající, období při covidu. Kolik lidí najednou hltalo televizní koncerty České filharmonie. Vzpomínáte? Prázdný sál, roušky....a hudba. Úlevná a krásná. 

Umíte si představit variantu, kdy by spojené instituce velkého divadla a filharmonie měly dva orchestry, ale společné vedení? Jedna strana v diskuzích argumentovala právě tím, že jde jen o organizační krok, který se hudebníků nedotkne.

Já tomu příliš nevěřím. Už i samotná současná diskuze ukazuje na nespolehlivost takových plánů. Troufám si tvrdit, že pokud by nebylo petice, už by sloučení proběhlo. Po téměř osmdesáti letech by bylo “vymalováno”. Současná garnitura vedení města by časem odešla a k obnovení symfonického orchestru by už nedošlo a nedojde. Stejně tak není nikde psáno, že transformace jedním společným vedením skončí. Vždyť to sami musíte cítit... 

Velmi často se dnes skloňuje ekonomický rozměr fungování symfonických těles. Jakou máte představu i optimální variantě jejich financování?

Je to dost jednoduché. Vícezdrojové, adekvátní a odpovědné financování. Vytěžit náš, olomoucký orchestr. Vytvořit atmosféru toho, že je to naše rodinné stříbro. Vnímat ho jako primární zdroj klasické hudby včetně toho, že jsou odpovědní lidé schopni udělat populární koncerty, jako byl například ten na hřišti Sigmy. Analyzovat spektrum návštěvníků a podílet se dle zájmu v celém regionu. V regionu šířit umění olomouckých hudebníků. A jednat se sponzory.

Moravská filharmonie Olomouc měla po desítky let velmi dobré renomé. Vnímáte to tak i dnes jako její ambasador? 

Ano. Jednoznačně. Máme být na co hrdí a je to jen na nás, jestli půjdeme na koncert se o tom přesvědčit a potěšit se. 

Zkuste prosím vysvětlit, jaké jsou vlastně funkce takové filharmonie. Laická představa je, že jde jen o koncertování.

Až když je něco v ohrožení, pak si uvědomíme potřebnost a nepostradatelnost klasického orchestru. Ti, kdo na koncerty chodí, nejsou žádní “exoti”.  Sály jsou vyprodané, to jsou tisíce lidí. Také v neděli, na dětské koncerty, chodí celé rodiny a nastávající maminky jsou k vidění na koncertech speciálního cyklu. A to ještě nemluvím o velkých orchestrálních dílech. Asi každý z nás si pamatuje na výchovné koncerty, které utvářely náš vztah k hudbě. Jsem přesvědčen, že na nich vyrůstají noví posluchači vážné hudby a kulturní a kultivovaní lidé. Máme v Olomouci významné instituce, například univerzitu a konzervatoř, a k nim nedílně patří i Moravská filharmonie. Pracují zde profesionální hudebníci, a jejich přítomnost by byla ohrožena. A jsou další a další důvody.