NEKONEČNÝ BOJ Josef Kovář: muž, který "opravuje" Olomouc

Dokončit Michalské schody a následně se pustit do dalších schodů, které vedou do Výpadu od Filozofické fakulty. Takové jsou nejbližší plány muže, který už dva roky vzbuzuje pozornost tím, že čistí a napravuje v Olomouci problémová místa, jimž odpovědné instituce nevěnují pozornost nebo jejich opravu odkládají „na později“. „Není to jen o kritice radnice, ta by ale měla jít příkladem,“ říká Josef Kovář na dotaz, koho by vlastně měla jeho dobrovolná práce inspirovat k aktivnějšímu přístupu.

V Olomouci je dnes díky němu, aspoň dočasně, hezčí třeba schodiště z Blažejského náměstí, Terezská brána, budova na starém autobusovém nádraží nebo již zmíněné Michalské schody do Bezručových sadů. Josef Kovář si vybírá exponovaná místa, která jsou hodně na očích, a přitom nikdo neřeší, že jsou počmáraná, posprejovaná a ošklivá. Ačkoliv kolem nich chodí tisíce místních lidí i turistů. Takovou situaci považuje Josef Kovář za ostudu. „Proto jsem do toho šel. Vybral jsem si ta nejšpinavější místa v Olomouci, abych ukázal, že to jde a má to smysl. Je pouze na nás, co jsme ochotni tolerovat,“ vysvětluje motivaci muž, který si vybere místo, nakoupí za své peníze barvy, s památkáři vyřeší správný odstín, od majitele nebo správce objektu si zajistí souhlas s opravou a ve volném čase pak odstraňuje čmáranice sprejerů a vandalů.

Dodejme, že jedná jak s úředníky magistrátu, tak s památkáři, kteří kontrolují, jestli na zamalování různých graffiti používá správný druh barvy a odstín. „Oslovím úřednici, jestli budova spadá do jejich majetku nebo správy, a následně řeším, kdo mi z pozice majitele povolí obnovovací nátěr omítky. Pokud je to v památkové zóně, památkáři chtějí potvrdit svou důležitost a na místě kontrolují nanesený odstín,“ říká pro Hanácký Večerník Josef Kovář.

Jak ho vůbec napadlo pustit se do nekonečného boje? „První rozhodnutí padlo, když jsem seděl v prázdném pískovišti, kde se pokoušela hrát dcera, a mně přišlo, že je všem všechno jedno, že neřešíme, v jakém stavu co je. Máme festivaly v ulicích a vystavujeme krásné promo fotky, ale zapomínáme na lidi, kteří tu denně chtějí žít a navštěvovat obyčejná místa a mít z toho příjemný pocit,“ říká Josef Kovář.

„Kritika zní stále, lidé nevěří, že to vydrží. Já už pres dva roky dokazuji, že je to jen o naší toleranci, co si necháme líbit. Já své hranice posouvat nehodlám. Takže lidem ukazuji, že je to v nás a na nás,“ opakuje své přesvědčení Josef Kovář. Pochvaly prý slýchává od dětí: „On to maluje, aby to bylo pěkný zase. To je ta nejhezčí pochvala.“ Pozitivní ohlasy mívá také od zahraničních turistů. Psal mu například turista z Japonska, který sleduje proměnu Terezské brány, sklidil obdiv od Američanů, Španělů a dalších. Olomoučané mu prý naopak často říkají, že to, co dělá, je zbytečné, protože to stejně nevydrží a zase to vandalové pomalují.

Nedávno se dočkal poděkování z oficiální facebookové stránky statutárního města Olomouce. Josef Kovář říká, že poděkování je fajn, nicméně od stotisícového města se čtyřmiliardovým rozpočtem očekává, že se bude o svůj majetek a veřejná prostranství místo děkování lépe starat. „V tom je smysl města, aby udržovalo pořádek a veřejný prostor čistý a reprezentativní,“ dodává. Za výsměch považuje, když se graffiti opakovaně objevují na místech, kde jsou policejní kamery a kde se třeba předtím fotili politici.

Do práce na zvelebování města investuje spoustu času i peněz. Nevadí to jeho blízkým? „Rodina mé rozhodnutí přijala, vědí, že jsem se rozhodl opravdu zkusit něco změnit, i když to znamená obětovat čas a nemalé peníze. Pro upřesnění – na můj transparentní účet dorazilo v roce 2024 zhruba 8 tisíc korun, letos také kolem 8 tisíc. Vše jsem přehledně zveřejnil na svém facebookovém profilu. Každý řemeslník pozná, že jen oblečení, ve kterém natírám, stojí často podobné částky. Nejde tedy o peníze, které by mi změnily život nebo výrazně ulehčily práci. Ale i tak si té podpory vážím – vnímám ji jako závazek vůči lidem, kteří chtěli být alespoň malou součástí toho, co dělám. A za to jim patří velké díky,“ vysvětluje pan Kovář.

Současně zdůrazňuje: „Není to jen o kritice radnice. Ta by ale skutečně měla jít příkladem. Má možnosti, jak lidi motivovat, chránit městský i soukromý majetek a pomoci občanům efektivněji odhalovat vandalismus. Obzvlášť v historickém centru města, kterým se Olomouc ráda chlubí. Připadá mi nefér lákat do města desetitisíce lidí na kulturní akce a pak jenom vyvážet koše s odpadem.“

Má i další argument, proč je čištění poničených stěn důležité. „Přetírání čmáranic není o pěti minutách slávy, je to o prevenci kriminality a změně postoje k tomu, co je ještě přijatelné, a co už ne. Pokud mladí uvidí, že se posprejované domy neřeší, začnou to považovat za normu. A to je nebezpečné,“ říká Kovář a upozorňuje, že posprejované jsou často i školy a školky. „Bavíme se přitom o škodách v řádu desítek milionů korun – fasád, které jsou posprejované už pět nebo deset let, jsou tisíce po celém městě. Je jasné, že sám svět nezměním, a každý si to může oprávněně říct. Ale když lidé vidí, že už dva roky něco málo měním, začínají věřit, že to opravdu může mít smysl.“