Politika aktivních občanů nejen politických matadorů

V předvečer zlaté adventní neděle uplynulo deset let od úmrtí Václava Havla. Prvního a zároveň posledního prezidenta polistopadového Československa. Jediného prezidenta České a Slovenské Federativní republiky. A také prvního prezidenta nově vzniklé, samostatné České republiky. Prezidentem všech těchto tří státních útvarů byl Václav Havel od 29. prosince 1989 do 2. února 2003. Dlouhých třináct let během klíčového období politické a společenské transformace. V době složitého přechodu od režimu nedemokratického k demokratickému, kdy se nastavují pravidla hry. Ustavují se nové demokratické instituce systému, etablují jeho aktéři, a rozhoduje se o tom, jaká bude porevoluční atmosféra ve společnosti.

Václavu Havlovi bývá vyčítáno mnohé. V kontextu znalostí všemožných politických revolucí z různých koutů světa a společenských turbulencí, které mnohdy po takových událostech přicházejí, musíme uznat, že to by právě on, kdo se snažil, aby se společnost po roce 1989 nadále nerozdělovala. Změna režimu často spouští novou vlnu represí. To Václav Havel, ani tehdejší politická reprezentace, nechtěli. Cena za to byla možná až příliš vysoká, protože jsme se jako společnost od zločinů komunismu nedokázali dostatečně distancovat, ani se s nimi dobře vypořádat. Na druhou stranu se ale vývoj po roce 1989 neodehrával ve znamení strachu a nálepkování, kdo a jak má „pykat“ za svou participaci na předchozím komunistickém režimu. Od Havla to byl velkorysý přístup a jak tomu většinou v takových případech bývá, vděk za něj nesklidil. 

Václav Havel byl mimořádnou postavou české politiky již v éře komunistického Československa a také po skončení svého prezidentského mandátu. Pokud se dnes chceme zamýšlet nad jeho politickým odkazem, nestačí jen reflektovat jeho „prezidentování“. Je potřeba připomínat, jak o politice uvažoval, psal a jaké hodnoty v ní dlouhodobě prosazoval.  Havel měl jako politik i prezident mnoho obdivovatelů, ale snad ještě více hlasitých kritiků. Určitě byl politikem výrazným a osobitým. Nenajdeme snad žádného českého politika, který by se vůči jeho politickému stylu a odkazu nedokázal jednoznačně vymezit – ať už pozitivně či negativně. Havel také nikdy nebyl politikem populistickým. Nebál se společnosti i politikům nastavovat zrcadlo a podrobit jejich chování kritice. Dokázal říkat nepohodlné věci a upozorňovat na celospolečenské problémy.

Ty často dokázal předjímat dříve, než si jich sami občané všimli. Už na počátku devadesátých let formuloval výzvy a otázky, se kterými si moc nevíme rady ani dnes. Za připomínku stojí slova z jeho projevu na konferenci Anatomie nenávisti v Oslu z roku 1990: „Kolektivní nenávist zbavuje lidi samoty, opuštěnosti, pocitu slabosti, bezmoci a přehlíženosti, čímž samozřejmě pomáhá čelit jejich komplexu nedocenění a neúspěchu… Říct například, že za všechno neštěstí světa, a především za zoufalství každé ukřivděné duše, mohou Němci, Arabové, černoši, Vietnamci, Maďaři, Češi, cikáni či Židé, je tak jednoduché a srozumitelné!“

Václav Havel se nikdy nestal klasickým partajním politikem, ale zároveň politiku formoval mnohem více než většina těchto politiků straníků. Koneckonců své zvláštní postavení v českých dějinách trefně vystihl v rozhovoru z doby předprezidentské v listopadu 1989: „Já jsem nikdy nechtěl a ani dnes nechci být politikem, to jest mužem, jehož hlavní profesí je dělat politiku, bojovat o hlasy voličů, zastávat zájmy nějaké strany proti jiné straně apod. Můj zájem o politiku kotví jinde: jsem občan, zvědavý občan. To ostatně patří k mé profesi spisovatele, být zvědavý. Nikdy jsem neměl politické ambice, ale zároveň rozumím tomu, proč jsem v naší nenormální a nepřirozené situaci chápán jako politický fenomén čili svého druhu podivný politik.“ 

Václav Havel bývá často spojován s tím, že prosazoval tzv. „antipolitickou politiku“, o které psal ve své eseji „Politika a svědomí“ v roce 1984. Z dnešního pohledu je ale možná mnohem férovější tvrdit, že Havel byl především neúnavným propagátorem občanské politiky. Chcete-li politiky zezdola. Už ve zmíněném rozhovoru z listopadu 1989 zmiňuje, jak škodlivá je pro společnost skutečnost, že běžní občané vnímají politiku negativně a nechtějí se do ní zapojovat, protože ji jako prospěšnou lidskou činnost zdiskreditoval komunistický režim: „Čtyřicet let je tady likvidována politika jakožto určitá disciplína lidské činnosti. Lidé si pod tím pojmem vybaví pouze Jakešovy či Štěpánovy dlouhé projevy v televizi, jakousi nudnou nekonečnou frázi, a říkají si – ta politika je ale svinstvo! Nicméně nudní správci této gubernie nejsou žádnými politiky, ti se politiku pouze snaží už čtyřicet let vyhubit.“ 

Už jako prezident a politik Havel zdůrazňoval, že bez našeho zájmu o politiku, naší politické odpovědnosti a aktivity se politika jako celek nezlepší. Byl si vědomý toho, že skutečná přeměna nedemokratické společnosti na tu plně demokratickou nastává až po transformaci občanské společnosti. To znamená tehdy, když nejsme jako občané pasivní, politiku sledujeme, kritizujeme ji a účastníme se jí. Jsme to totiž právě my občané, kdo zezdola rozhoduje o její kvalitě: „Bez zázemí občanské společnosti politické strany i vrcholné politické instituce státu chřadnou, ztrácejí elán, novou krev i nápady, aby se posléze proměňovaly v nezajímavé a do sebe uzavřené hloučky politických profesionálů, kteří si téměř vystačí sami.“ (Havel, 1999)

Právě tento Havlův odkaz bychom si měli připomínat a vědět, že ve vyspělé demokratické společnosti je rozhodující aktivita, odpovědnost i morální postoje každého z nás bez ohledu na to, jakou profesi i postavení ve společnosti máme: „Ukazuje se, že politika zdaleka nemusí už navždy zůstat záležitostí profesionálů na techniku moci a že jeden prostý elektrikář, který má srdce na pravém místě, ctí cosi nad sebou a nebojí se, může ovlivnit dějiny svého národa.“ (Havel, 1984)