Smutný konec Mordoru

Tomáše Dolečka jsem poprvé potkal před třemi desítkami let, tehdy v roli výčepního na chatě Barborka pod Pradědem. Nám, kteří brigádničili na spřátelené nedaleké chatě Kurzovní a nemohli tam z příkazu majitele vypít ani malé pivo, dokázal mezi osmou večer, kdy nám skončila pracovní doba, a desátou, kdy pro změnu končila pracovní doba jemu, načepovat slušných osm až deset kousků na hlavu.

Další setkání se odehrálo zhruba před dvanácti lety, kdy pan Doleček otevřel Moravskou domácí restauraci, zkráceně Mordor. Originální název i koncept, který vznikl z bývalého školního bufetu na rohu Vodární a Sokolské, nebyl zrovna pro nafrněné paničky ani milovníky fine diningu. 

Ale Tomáš vařil poctivou českou kuchyni, a hlavně – jídla ze sladkovodních ryb. Kapr, candát nebo štika, to byla klasika. Jedli jste ale někdy lína nebo karase, bolena, sumce, jesetera, úhoře nebo hlavatku?

Majitel Mordoru se v sezóně sbalil a vyrazil na víkend chytat většinou na slovenské řeky - Dunaj, Bodrog nebo Latoricu, odkud dovezl ryby na další dva týdny. V hospodě si taky podávali kliku místní rybáři, kteří přinášeli úlovky z Poděbrad, Nákla nebo Tovačova. Brzy se sláva jeho kuchyně roznesla po Olomouci a do Mordoru se stahovala velmi různorodá společnost.  Tramvajáci z blízkého dopravního podniku, důchodci z činžáku odnaproti, lidé z vedení univerzity nebo nedalekých muzeí, úředníci z radnice, právníci i podnikatelé. Na podnik, který se interiérem blížil předlistopadové čtvrté cenové, docela slušnej nářez.

Ale všeho do času. Majitel domu, kde hospoda sídlí, Univerzita Palackého, poslala panu Dolečkovi výpověď. Třetí únorový pátek se brány Mordoru otevřely naposledy, Tomáš vystěhoval lavice, stoly a vybavení a odešel do předčasného důchodu. Snad prý rozjede nějaké občerstvení na kolečkách. Držím palce. A ještě dlouho budu vzpomínat na jeho jedinečné ledvinky na portském nebo marinovaného lína.