Z historie olomouckých čtvrtí: Chomoutov

Dnes nejsevernější část Olomouce se stala součástí města až v roce 1974, už od dávných dob jej s ním ale pojí pouto řeky Moravy a jejího povodí. Pouto je to mimořádně silné, ať už v dobrém slova smyslu, jako v případě regulace průtoku Mlýnského potoka nebo zásobárny pitné vody v Chomoutovském jezeře, tak ve zlém, jako si ještě pamatujeme z povodní. Ty vždy po směru toku nejprve řádily v Chomoutově, aby se pak přihnaly přes Černovír a Lazce až do vnitřní Olomouce. 

S vodou souvisí i jedno nej, které si Chomoutov v rámci začlenění do Olomouce připsal. Žádná jiná část města neměla takovou rozlohu vodních ploch. Prostupují celý katastr městské části a kromě hlavního koryta Moravy je tvoří také řeka Oskava, na jejímž břehu vzniklo těžbou štěrkopísku Chomoutovské jezero, a její přítok Sitka. 

Právě poloha v ohybu Moravy na místě, které jako jedno z mála umožňovalo snadný přechod řeky, je zřejmě důvodem, že Chomoutov patřil k nejstarším vsím na celém Olomoucku. První zmínku o něm, tehdy psaném jako Chomutiviczi, najdeme už v zakládající listině kláštera Hradisko z roku 1078. Pro lepší představu, vlastní město Olomouc své založení datuje až k první polovině 13. století, pravděpodobně do rozmezí let 1239–1246.

V majetku Hradiska setrval Chomoutov šest staletí, až do zrušení kláštera v roce 1784. Během této doby tam založil tři rybníky, jinak šlo ale o malou osadu, kde většinu plochy zabíral lužní les, jaký dnes známe z jiných oblastí Litovelské pomoraví, kam i tak celé území Chomoutova náleží.

 

Z historie olomouckých čtvrtí

Bělidla
Černovír
Droždín
Hejčín
Hodolany
Holice
Chválkovice

 

Správu vesnice po zrušení kláštera převzal náboženský fond a z něj ji v roce 1824 vykoupil příslušník starobylého belgického rodu, hrabě Filip Ludvík Saint Genois. V roce 1850 se Chomoutov stal samostatnou politickou obcí a rodu Saint Genois zůstaly jen majetky v okolí vesnice. V letech 1865-1866 tak nechal vykácet prakticky celý les, který se v katastru Chomoutova nacházel. 

Konec kláštera Hradiska znamenal pro Chomoutov také sblížení se sousední Horkou nad Moravou. Od roku 1784 tam spadal i z hlediska farnosti. Alespoň vlastní kapličky Navštívení Panny Marie se Chomoutov dočkal až v roce 1835. Děti z Chomoutova zároveň chodily do horecké školy, společnou měly obě vesnice poštu a později také železniční a četnickou stanici. 

Olomouc se pak o Chomoutov začala výrazněji zajímat na začátku 20. století, opět kvůli řece Moravě a nebezpečným záplavám. Proto se už v letech 1909-1913 podílela na regulaci Moravy i Oskavy. V roce 1938 pak v Chomoutově postavili stavidla a spojovací kanál mezi Mlýnským potokem a hlavním korytem Moravy. Díky němu se dá regulovat průtok vody v Mlýnském potoce, který pak protéká samotným centrem Olomouce. 

V historii města pak hrálo významnou roli i již zmíněné Chomutovské jezero. To vznikalo těžbou písku, se kterou se začalo už za Rakouska-Uherska, ale ve velkém se u Chomoutova těžilo mezi lety 1964-1973. Pak byla těžba ukončena a rozlehlé jezero posloužilo jako zásobárna pitné vody pro Olomouc, která se v té době potýkala se zásadními problémy s jejím zásobováním. Tomuto účelu sloužilo Chomoutovské jezero až do roku 1987. Od roku 1993 je přírodní rezervací a koupání je v něm zakázáno. To jistě kvitují rybáři, kteří z něj dokážou tahat i více než dvoumetrové sumce!