Spisovatel detektivek Sýkora: Proč univerzita? Musím znát prostředí, o kterém píšu

Spisovatel a vysokoškolský pedagog Michal Sýkora je široké veřejnosti známý díky svým detektivním románům a jejich hraným adaptacím. Režisér Jan Hřebejk podle scénáře, který Sýkora napsal spolu s Petrem Jarchovským, točí další detektivní minisérii z univerzitního prostředí. Má jít o příběh vraždy, potlačování sexismu i o komedii.

HV: Jak se na to, že do univerzitního prostředí taháte vraždu, dívají vaši kolegové?
Od kolegů mám odezvu většinou pozitivní. Ti, co mají názor negativní, zřejmě necítí potřebu mi ho sdělit. Samozřejmě, největší ohlas vyvolaly Modré stíny, které byly situované přímo do této budovy (univerzitní Konvikt pozn. red), dokonce k vraždě došlo přímo v mé kanceláři.

Zajímavé bylo, že spousta lidí ucítila intenzivní potřebu hledat za zcela okrajovými vedlejšími postavami skutečné lidi.

HV: A je to váš záměr, že se tam poznávají, nebo jde spíše o náhodu?
Ve všech mých knihách jsou postavy, které jsou inspirované někým, koho znám. Ale čtení postavené na tom, že pro každou – i tu nejokrajovější – postavu se hledá vzor v realitě, mě překvapilo a vlastně i pobavilo.  Kdysi mi jeden kolega říkal, že v Modrých stínech hledal sám sebe a když zjistil, že jsem ho pravděpodobně vůbec nezpodobnil, tak nevěděl, jestli má mít radost, nebo být uražený.

Učit na univerzitě je práce, která mě živí, které se plně věnuji. Psaní románů je koníček, který si pěstuji ve volném čase.

Teď se natáčí nový seriál, kde jsem se podílel na scénáři spolu s Petrem Jarchovským a já se už teď obávám všemožných polospikleneckých teorií o tom, koho jsme kde zkarikovali. To, co postaví dělají a říkají, je vždycky fikce.

HV: Musím se přiznat, že když jsem na vaše jméno narazil poprvé, bylo to v souvislosti s vašimi knihami, až následně jsem zjistil, že učíte i na Univerzitě Palackého. Čím se cítíte být víc, spisovatelem, nebo pedagogem?
Pořád obojím. Učit na univerzitě je práce, která mě živí, které se plně věnuji. Psaní románů je koníček, který si pěstuji ve volném čase.

HV: Dá se to brát jako volný čas, berete to jako oddech?
Nevím, jestli to můžu brát jako oddech, protože psaní je velice vyčerpávající práce, ale současně je to pro mě zábava i naplnění. Má to opravdu rozměr až skoro návykové činnosti. Jakmile dokončím jeden příběh, můžu si říkat 'Teď si dám pauzu!', ale už se mi rojí v hlavě další nápady a já nemůžu přestat myslet na to, co budu psát příště. Pořád je to ale koníček a čas mu věnuji velice rád.

HV: Díky tomu, že už třetí semestr učíte v distanční formě, máte více času na psaní?
Já jsem zjistil, že online výuka je pro mě, pokud se budeme bavit o fyzickém nasazení, mnohem náročnější, než když přednáším přímo před studenty. Asi je to tím, že když mohu být se studenty v interakci a vidím, jak reagují, tak mě to dobíjí energií. S online výukou to mám tak, že půl dne učím a půl dne se z toho vzpamatovávám. Takže mi čas spíše ubrala.

HV: V současné době se natáčí seriál, ke kterému jste napsal spolu s Petrem Jarchovským scénář. O seriálu se hodně píše už teď, všude se objevují slova jako sexismus a zároveň komedie. Jde to vůbec dohromady?
Ten náš příběh je mixem tří žánrů. Je tam vztahové drama, komediální příběh z univerzitního prostředí a detektivní zápletka. Ve scénáři tyto tři žánry byly spojené a vyvážené. Na druhé straně, Honza Hřebejk vždy přináší svůj osobitý pohled, dává hercům možnost postavu dotvářet, tak je docela možné, že tam vypíchne tu komediální linku.

Náš příběh je mixem tří žánrů. Je tam vztahové drama, komediální příběh z univerzitního prostředí a detektivní zápletka.

V případu, na který jste se ptal, jde o žurnalistickou zkratku. Boj proti sexismu je jedním z témat příběhu, ale co nás ve scénáři zajímalo, bylo, jak se takováto teze dá aplikovat u nás, jak se sráží s realitou.

Domnívám se, že určitý komediální potenciál by v tom mohl být, ale nemyslím si, že by šlo o jakkoli výsměšné zobrazení.

HV: Vy už jste zmínil pana režiséra Hřebejka. Není to vaše první spolupráce. Znamená to, že se vám s ním spolupracuje dobře?
Určitě. Já jsem měl obrovské štěstí, že mé knihy natáčeli režiséři, kteří mají svůj výrazný autorský rukopis. Já už jsem to říkal mockrát, že mám u adaptací knih rád, když filmaři román pouze neilustrují, ale přijdou s osobní vizí a interpretací. A to právě Honza Hřebejk umí a vždycky to tam dává.

Objevilo se to už v první naší spolupráci, kdy v Případu pro exorcistu zdůraznil komediální linku. Což řadu diváků frustrovalo, protože dostali něco jiného, než očekávali.

HV: Proč píšete detektivní romány?
To je jednoduché. První detektivku jsem napsal vyloženě pro zábavu. Tak trochu podle slov Josefa Škvoreckého, který o detektivce říkal, že jde o spojení vraždy s legrací. Ty další romány jsou podle mě už mnohem vážnější, alespoň tak je vnímám. Detektivka funguje jako jakýsi věšák aktuálních problémů, o kterých jsem já chtěl napsat a ke kterým jsem se chtěl jako spisovatel vyjádřit.

První detektivku jsem napsal vyloženě pro zábavu. Tak trochu podle slov Josefa Škvoreckého, který o detektivce říkal, že jde o spojení vraždy s legrací.

HV: A proč z univerzitního prostředí?
Protože ho znám. Pohybovat se v prostředí, které dobře znáte, je velice důležité. Nejde jen o to, že jste umístění v nějaké lokaci, nějaké budově, ale ti lidé v té instituci uvažují určitým způsobem. Každý člověk je definován tím, co dělá, kde žije a kde pracuje. Já bych nemohl napsat příběh dejme tomu z prostředí automobilových závodníků, protože o tom prostředí nic nevím. Nemohl bych napsat příběh z Hradce Králové, protože jsem tam nikdy nebyl a netuším tak, jak lidé toto město prožívají, jak se v něm cítí a jak se v něm pohybují. Jako autor potřebuji psát o věcech, které znám, protože jinak by čtenář poznal, že je to vycucané z prstu.

HV: Můžete čtenářům prozradit, jestli připravujete nějakou další knihu?
Samozřejmě. Jak jsem říkal, psaní je návykový proces, který nikdy nekončí. Pracuji na další knize, ale dokud není hotová, nebudu říkat ani o čem je, ani nebudu odhadovat, kdy ji dokončím. Pořád něco píšu.