GLOSA Zmoklý samet

17. listopad je pro mě nejvýznamnějším svátkem. A ano, je to jistě dáno i tím, že jsem jej v roce 1989 zažila, pamatuji si jej a dodnes vůči němu mám respekt a úctu.

Každý rok jsem se na tento svátek těšila a vždy jsem si jej maximálně užívala – ať už v Olomouci, v Praze, nebo jinde ve světě. Nesmírně si vážím všech, kdo před 36 lety riskovali svou budoucnost a 40 let trvajícímu zlu se postavili. 36 let – tak dlouho jsme v naší samostatné zemi nikdy svobodu a demokracii neměli…

Letos se mi ale moc radovat nedaří. Mám totiž pocit, že naše společnost se posouvá někam pryč od ideálů a principů, za které jsme tehdy bojovali a které jsme vzývali. Asi je těch 36 let opravdu dlouho a už jsme zapomněli, jaké to je, žít v opravdové nesvobodě, nevážíme si toho, co máme, a, jak se říká, pálí nás dobré bydlo.

Je mi smutno, smutno z toho, že spoluobčané v posledních volbách s velkou podporou zvolili člověka, který je pro své vlastní zájmy (vyhnutí se trestnímu stíhání) schopen vydat celou republiku do rukou extremistů, kterým vývoj naší země v posledních 36 letech nevoní. Jenom tyto strany jsou totiž ochotny Andreje Babiše k trestnímu stíhání nevydat (samozřejmě je tam jistá reciprocita: Tomio „nevydá“ Andreje a Andrej „nevydá“ Tomia). A protože Babišovi jde především o sebe sama a o své vlastní zájmy, otevře klidně dveře do vedení státu extremistům a antisystémovým stranám.

Různí trollové se nám na sociálních sítích vysmívají, že jsme prohráli volby a že máme být zticha. Jenže to je dost velké optické zkreslení. SPD volby rozhodně nevyhrálo, a kdyby kandidovalo samo nebo v přiznané koalici, do sněmovny by se zřejmě nedostalo. Jeho podpora ve společnosti je malá, přesto kvůli vydíratelnosti a osobním zájmům Andreje Babiše teď bude mít významný podíl na moci a na tom, jak bude Česká republika vnímána v zahraničí.

Nečekají nás lehké roky, o to víc ale teď musí o sobě dávat vědět občanská společnost, která bude muset i přes všechny ty překážky, které jí bude nastupující vládní garnitura stavět, být aktivní a nezlomná.

Nesmíme to vzdát, konec dějin očividně v roce 89 nenastal a o demokracii a svobodu je potřeba stále bojovat. Tak jsem aspoň v dešti položila u památníku bojovníkům za svobodu a demokracii květiny, jako výraz úcty těm, kteří to tehdy nevzdali, a zároveň jako slib a závazek, že my to zase nevzdáme teď.