Petr Nerušil osobně Ředitel Divadelní Flory: Za málo peněz děláme hodně muziky

Mohlo by se zdát, že 23 let ještě není ten správny čas na velké bilancování. Vykládat si však o minulosti i budoucnosti festivalu Divadelní Flora se ale dá kdykoliv, tak proč ne teď – po skončení letošního festivalu.

Letošní Divadelní Flora je o něco delší, než obvykle. A zejmě nebude náhoda, že začátek a konec festivali lemuje německá produkce.
Pro Staatsschauspiel Dresden a Berliner Ensemble byly reálné pouze dva termíny, takže nakonec startujeme o den dřív, než jsme původně zamýšleli. Hostování obou renomovaných divadel samozřejmě vytvořilo velmi reprezentativní rámec letošního programu.

Kromě těchto německých divadel, které se v Olomouci představily vůbec poprvé, se na festival vrátily i hvězdy z mníchovského Residenztheateru. Jak vznikala tato dramaturgická linie?
Herec Franz Pätzold zazářil na Floře 2017 ve Frljićově inscenaci Balkan macht frei a do festivalu se zamiloval. Zůstali jsme v kontaktu a od té doby jsme se mnohokrát potkali a bavili o tom, že by se v Olomouci rád představil v nějakém osobnějším, komorním projektu. Seznámil nás s přáteli z mnichovské nezávislé scény a s nimi jsme naplánovali uvedení Šepotů a výkřiků. Když jeho dlouholetý herecký parťák Aurel Manthei kývl na roli Trumpa ve scénické adaptaci knížky The Art of the Deal, byl jsem upřímně nadšen. Tvůrce, kteří momentálně finišují s přípravami obou premiér, propojuje náš kamarád, dramaturg a režisér Roland Bersch. Franz teď nastupuje do angažmá ve vídeňském Burgtheateru a Aurel hrál Baala, Švejka nebo také Dona Juana v mnichovských inscenacích Franka Castorfa. Z toho, že se u nás tyhle herecké hvězdy dva dny po sobě exkluzivně objeví ve dvou premiérách, mám obrovskou radost – v kontextu českého divadla jde o naprosto výjimečnou, stěží opakovatelnou událost. Když ještě přihlédnu k vystoupení Nica Holonicse v Plechovém bubínku hned následující den, pak velmi rád ve všech rozhovorech pořád dokola opakuji, že finále letošní Divadelní Flory má bez nadsázky světové parametry.

Přítomnost německých incenací není novinkou. Z čeho pramení toto zaměření festivalu?
Navzdory enormním finančním, technickým i logistickým nárokům jsme se rozhodli fenomén takzvaného německého divadla programově reflektovat. Pro mne osobně je nereálné systematicky sledovat a koncepčně pokrývat celoevropskou činoherní produkci. Neumím si zkrátka představit tým, který by tohle zodpovědně a profesně na úrovni zvládal, a ani potřebné náklady. Navíc mě trochu irituje, nakolik se spousta jmen a titulů ve výběru středoevropských festivalů opakuje a s jak velkým zpožděním – poté, co už zabodovaly na těch nejprestižnějších přehlídkách, některé inscenace teprve dorazí do Čech. Ve spoustě německých divadel či ve Vídni pracují nejzajímavější činoherní režiséři z celého světa. Tamní divadelní mapa je mimořádně pestrá, divadlo tam má výsostné společenské postavení, erudovanou reflexi, silné zázemí a tradici, s oběma zeměmi jsme kulturně i historicky propojeni. Musím říct, že čím častěji se s německojazyčnou tvorbou setkávám, tím víc mne fascinuje. To platí pro naprostou většinu divadelníků, kteří mají ambici na německojazyčných scénách pracovat, nebo se jejich počiny minimálně inspirovat.

Sám však mluvíte o enormních finančních a organizačních nákladech. Je eálné vozit sem zahraniční umělce pravidelně?
Kdybych nevěřil, že je to možné, tak tenhle záměr oficiálně nedeklaruji. Možná jsem trochu megaloman, ale nejsem hochštapler. Když jsme jednali s produkcí jedné inscenace Thomase Ostermeiera v Schaubühne, která, což je třeba zdůraznit, měla relativně malé obsazení a střídmou výpravu, řekli nám, že bychom za ni dali polovinu celého festivalového rozpočtu. Musím říct, že jak lidé z Drážďan, tak Oliver Reese a jeho produkční mají velké pochopení pro naše omezené možnosti – a ty se netýkají jen financí, ale i infrastruktury a technických dispozic. Snaha dojednat únosné ceny, razantně ustoupit z původních nároků a stran nákladů improvizovat je velká, ale má pochopitelně své hranice.