Martin Major Vláda se má poslouchat. Nesmí nás ale nechat na holičkách

Facebook
Messenger
Twitter
E-mail

02. 04. 2020 - 06:00

Od začátku, kdy se u nás s vážnou tváří hovořilo o riziku šíření nového typu koronaviru, byl v centru dění. Martin Major, náměstek primátora Olomouce, je totiž odpovědný za odbor ochrany a tak stojí jako místopředseda také ve vedení krizového štábu. Po čtyřech hektických týdnech má už dostatek zkušeností na to, aby mohl průběh krize začít hodnotit.

„Vláda se má poslouchat, od toho tady taky vláda je. Já nejsem pro kritiku za každou cenu. To ovšem ale ta vláda musí činit aspoň elementární racionální kroky a řídit situaci efektivně,“ říká dnes Martin Major. V Olomouci se, podobně jako na mnoha jiných místech, s nouzovou situací museli vypořádat především vlastními silami. Jak tedy vnímal průběh událostí z pohledu náměstka olomouckého primátora?

Jak vnímáte průběh událostí, kterými procházela v březnu Olomouc a celá Česká republika?
Budu s dovolením hodnotit dění v Olomouci, protože jsem denně jeho součástí. Jak se odehrávají věci jinde, vím jen zprostředkovaně. Nejprve musím říct, že situaci, jakou zažíváme, jsme tady ještě neměli a nikdo na ni nebyl pořádně připraven. Odbor ochrany olomouckého magistrátu se na krizové situace připravuje odpovědně, měli jsme tu každoročně různá náročná tematická cvičení, do nichž byly vždy zapojeny i další složky integrovaného záchranného systému a které s uznáním a zájmem sledovali odborníci i z jiných regionů. Jenže ta cvičení počítala s něčím jiným. Připravovali jsme krizové scénáře na povodně či jinou živelnou katastrofu, na black-out, na teroristický útok, případně na kombinaci těchto možností, ale ne na pandemii, kdy hlavním nepřítelem je neviditelný vir na úrovni mikrokosmu. Že jde o něco jiného, bylo znát už od počátku.

Lidé, kteří jsou členy stálé pracovní skupiny krizového štábu, se mnohdy týden ani pořádně nenaobědvali, a v práci byli denně do večera. Byť nejsou otevřeny přepážky v budovách magistrátu a lidé si nevyřizují rybářské lístky nebo poplatky za psy, magistrát pracuje. Jednotlivé odbory státní správy či samosprávy přijímají podání občanů a řeší je. Kromě toho se ale musí zajistit i základní věci, jako je například zásobování seniorů, museli jsme rozhodnout o provozu škol a školek, řešit podobu provozu MHD, když ubývají řidiči, hledat ochranné prostředky pro strážníky či pro lidi z odboru sociálních věcí, kteří chodí denně do terénu za klienty, řešili jsme provoz technických služeb či třeba svoz odpadu, který ani v době nouzového stavu samozřejmě nemůže skončit.

Myslíte od chvíle, kdy začala jednat bezpečnostní rada města Olomouce?
Ano, a hlavně ve chvíli, kdy organizace města přecházela do scénáře struktury podle krizového štábu. Rychle jsme museli ten systém upravit. Pokud řešíte povodeň, je užitečné, aby různé složky záchranného systému seděly spolu v jednom štábu a bezprostředně koordinovaly akce. Když bojujete proti šíření viru, je to přesně naopak. Lidé by se i v rámci krizového štábu měli setkávat co nejméně… Já musím v tomto ohledu poděkovat mým kolegům z krizového štábu i z odboru ochrany, že dokázali velmi flexibilně reagovat a strukturu krizového řízení rychle uzpůsobit této mimořádné situaci. Nebylo to snadné.

Co vlastně musí takový krizový štáb ve městě řešit? Z pohledu občana toho asi moc není, když je radnice zavřená.
Jsou to tisíce větších i menších úkolů. Lidé, kteří jsou členy stálé pracovní skupiny krizového štábu, se mnohdy týden ani pořádně nenaobědvali, a v práci byli denně do večera. Byť nejsou otevřeny přepážky v budovách magistrátu a lidé si nevyřizují rybářské lístky nebo poplatky za psy, magistrát pracuje. Jednotlivé odbory státní správy či samosprávy přijímají podání občanů a řeší je. Kromě toho se ale musí zajistit i základní věci, jako je například zásobování seniorů, museli jsme rozhodnout o provozu škol a školek, řešit podobu provozu MHD, když ubývají řidiči, hledat ochranné prostředky pro strážníky či pro lidi z odboru sociálních věcí, kteří chodí denně do terénu za klienty, řešili jsme provoz technických služeb či třeba svoz odpadu, který ani v době nouzového stavu samozřejmě nemůže skončit. S firmami, které mají zahájit investiční akci, řešíte, že najednou nemá dělníky. Musíte také reagovat na každodenně aktualizované pokyny a nařízení ze strany vlády, jednotlivých ministerstev nebo třeba krajského krizového štábu. Nařízení jsou vydávána na vyšších úrovních, za jejich uvedení do praxe ale pak odpovídá město. A taky musíte odpovídat na stovky dotazů občanů a zajistit co nejlepší informování pro všechny skupiny, tedy i pro ty, kteří nemají doma internet.

Zmínil jste problém ochranných prostředků. Věděli jste, že budou chybět?
Bylo to celkem jasné, byť se někteří vrcholoví politici původně holedbali, že máme všeho dost. Hned v prvních dnech stavu nouze jsme situaci vyhodnotili tak, že si musíme pomoci především sami. Od státu se nedala čekat rychlá operativní pomoc, co se pak bohužel v dalších dnech a týdnech taky ukázalo. Využili jsme proto všech možných i nemožných kontaktů, díky vazbám na olomoucké společnosti, které obchodují v zahraničí, to vyšlo. Byť to trvalo a nebylo to na poprvé.

Zažili jste při tom nějaké komplikace?
Jistě, stalo se nám třeba, že cestou k nám celníci zabavili zásilku kvalitního virucidního gelu z Turecka, která už měla mířit do Olomouce. Problém byl i v tom, že nikdo jiný než stát nesměl koupit nejkvalitnější respirátory, i když na trhu byly. My jsme to nevzdali a na několikátý pokus to vyšlo. Sehnali jsme nakonec postupně dostatek dezinfekce i respirátory. V pondělí 30. března jsme dostali první část objednané dodávky 50 tisíc respirátorů třídy FFP2 a k tomu ještě 10 tisíc ústenek.

Nechtěli jsme sedět se založenýma rukama a spoléhat na stát. To ani není smyslem práce komunálního politika. Já ostatně nejsem pro kritiku za každou cenu, hodně toho se tady udělalo dobře. A vláda se má poslouchat, od toho ostatně vláda je. To ovšem ale ta vláda musí činit aspoň elementární racionální kroky a řídit situaci efektivně, a nebýt spíš k smíchu.

Pro koho jste je vlastně chtěli? Pro celé město to stejně nestačí.
Pro lidi v první linii. Myslím tím pracovníky technických služeb, zaměstnance odboru sociálních věcí, strážníky, lidi v domovech seniorů, řidiče MHD, a část i pro zdejší zdravotníky. Zajistit to pro všechny občany města opravdu nebylo v našich silách. Podobně jsme vlastními cestami sháněli i dezinfekční prostředky. I to se podařilo, a musím poděkovat regionálním firmám, že nám pomohly s dovozem a distribucí, stejně tak musím zmínit dobrovolné hasiče, kteří nám jsou v tomhle směru velikou oporou. Ochranné prostředky i dezinfekci my nakupujeme a potom ji dál už rozdáváme, nejen v Olomouci, ale i v okolních obcích. Také to je dnešní role města.

A stát?
Nechtěli jsme sedět se založenýma rukama a spoléhat na stát. To ani není smyslem práce komunálního politika. Já ostatně nejsem pro kritiku za každou cenu, hodně toho se tady udělalo dobře. A vláda se má poslouchat, od toho ostatně vláda je. To ovšem ale ta vláda musí činit aspoň elementární racionální kroky a řídit situaci efektivně, a nebýt spíš k smíchu. Když jsem viděl, že ministerstvo zdravotnictví radí občanům, jak si sami doma ušijí roušku, zamrazilo mě. To znamená, že v případě války a napadení nějakým agresorem vydá ministerstvo občany návod, jak si mají lidé doma přivázat kuchyňský nůž na násadu od smetáku? To snad opravdu nemůže být myšleno vážně…

Jste optimista nebo máte obavy?
Už jsem řekl, že jsme v podobné situaci všichni poprvé. Nejsem odborník a nevím, jak se ten koronavir zachová. Třeba bude v létě po všem a bude nám hej, třeba se brzy najde lék či vakcína. Kéž by, ale já to nevím. Co ale vím jistě, je to, že jsme dobří. Zvládáme to, dokážeme si poradit i v takto těžké situaci, šijeme roušky, pomáháme si, dokážeme efektivně improvizovat a hledat řešení i tak, jak by nás za běžné všední situace nenapadlo. Smekám před občany téhle země a tohoto města, jak to zvládají, moc jim děkuju, a všem nám držím palce.

Lukáš Blokša